Sabbatical trips

Život mě naučil, že mám jít po kouskách. Když máte před sebou velký plán (představu 2 týdenního putování sami v horách), tak k němu možná nikdy nedojde. Tak jsem tu představu začala kouskovat. Začnu minivýlety. 1 denním putováním do neznáma. Sama. Uvidím, jak mi v tom je. Pak někde přespím. A budou z toho 2 dny. A pak….uvidíme?

Míst je tolik. Tras je tolik. Někam ale vyrazit chci. Když to chcete trochu nechat na osudu, tak využijte třeba toho, že musíte někam zajet něco vyřídit. Měla jsem zrovna jedno ráno dojet na okraj Brna. Kouknu na mapu, kam by se od tam dalo vyrazit. Trochu rozšířím “perimetr” a nacházím krasové údolí kolem Ochoza, Hádku, Hostěnic. Kouknu na barvičky tras, vyloupne se mi z toho hezký okruh. Nebo si nechám poradit seznamem a plánovačem výletů. Jako inspirace. Naučila jsem se, že:

Často následuju odbočky, které mi nějak ladí. Skryté šipky na stromech, které někam vedou. Sice nejsou v mé “plánované” trase, ale to je právě ono. Chci se nechat překvapovat a důvěřovat procesu. Vždycky to stojí za to. Posledně mě taková odbočka dovedla k impozantnímu Pacherovu kříži nad Říčkou, s krásným příběhem, který je u něj napsán. A není na turistické trase. Vždycky od tam vede cesta směrem k cíli.

Trénuji tak “tady a teď”, intuici, neplánování, důvěru a ztrátu kontroly. Je to velice osvěžující.

Jindy si směr toulání vyberu tak, že si vzpomenu na nějaké místo, kolem kterého jsem jela, nebo na něm byla a už tehdy mi bliklo hlavou – tady bych se chtěla procházet, tohle stojí za prozkoumání, jen kdybych měla víc času. No a teď ho mám.

Zabodnu prst do mapy, mrknu co tam kolem vede, vyrazím zhruba na plánovaný okruh, který se po cestě několikrát změní a dovede mě právě tam a právě kolem toho, co potřebuji vidět a zažít.