Sabbatical trips

V létě 2026 jsem si dopřála volno. Od všeho. Dala jsem výpověď v práci, nehledám jinou, potřebuju pauzu. Ve které si můžu lépe naslouchat, obnovit svou vizi, trávit čas v přírodě, protože tam mě to táhne víc než kdy dřív. Jenže už nechci chodit přírodou jako kolemjdoucí. Hltat kilometry. Jít přes tři hrady a dvě rozhledny za den. Chci být v lese a na loukách vědomě. Nevědět, kudy přesně půjdu. Nechat se zlákat tím, co na cestě potkám. Co mám potkat. Ve vědomém vnímání přírody a následných intenzivních setkání s jejími obyvateli mě provází kniha Soulcraft od Billa Plotkina. Její realizaci v mé praxi tak můžete sledovat na těchto stránkách. Třeba vás inspiruje ke zpomalení nebo úplnému zastavení :-).

Doporučuji číst články dle pořadí, občas se odkazuji na něco, co jsem zažila na předešlém výletě. Hezké čtení.

Malé cíle

Život mě naučil, že mám jít po kouskách. Když máte před sebou velký plán (představu 2 týdenního putování sami v horách), tak k němu možná nikdy nedojde. Tak jsem tu představu začala kouskovat. Začnu minivýlety. 1 denním putováním do neznáma. Sama. Uvidím, jak mi v tom je. Pak někde přespím. A budou z toho 2 dny. A pak….uvidíme?

Kde začít?

Míst je tolik. Tras je tolik. Někam ale vyrazit chci. Když to chci nechat na osudu, tak využiju třeba toho, že musím někam zajet něco vyřídit. Měla jsem zrovna jedno ráno dojet na okraj Brna. Kouknu na mapu, kam by se od tam dalo vyrazit. Trochu rozšířím “perimetr” a nacházím krasové údolí kolem Ochozu, Hádku, Hostěnic. Kouknu na značené trasy kolem, vyloupne se mi z toho zhruba okruh. Kudy ale přesně půjdu, to nevím.

Mám tedy výchozí bod, zhruba směr a představu o návratu, zbytek nechávám na cestě. Sama si vás dovede, kam potřebujete. 

Často následuju odbočky, které mi nějak ladí. Skryté šipky na stromech, které někam vedou. Sice nejsou v mé “plánované” trase, ale to je právě ono. Chci se nechat překvapovat a důvěřovat procesu. Vždycky to stojí za to. Posledně mě taková odbočka dovedla k impozantnímu Pacherovu kříži nad Říčkou, s krásným příběhem, který je u něj napsán. A není na turistické trase. Vždycky od tam vede cesta směrem k cíli. 

Trénuji tak “tady a teď”, intuici, neplánování, důvěru a ztrátu kontroly. Je to velice osvěžující. 

Jindy si směr toulání vyberu tak, že si vzpomenu na nějaké místo, kolem kterého jsem jela, nebo na něm byla a už tehdy mi bliklo hlavou – tady bych se chtěla procházet, tohle stojí za prozkoumání, jen kdybych měla víc času. No a teď ho mám. 

Zabodnu prst do mapy, mrknu co tam kolem vede, vyrazím zhruba na plánovaný okruh, který se po cestě několikrát změní a dovede mě právě tam a právě kolem toho, co potřebuji vidět a zažít.