Rychlebský vodník
Rychlebský biotop.
Schovaný skvost.
U potoka, mezi lesem a loukou.
Musíš vědět, že tam je, jinak ho mineš.
Přicházím se sem schovat před deštěm. Vůbec mi nevadí, že déšť přichází. Cítím, že právě sem mám jít a déšť mě sem pomaličku posunuje. Už stojím na velké verandě rybářské chaty, z níž je možné pozorovat celý biotop jako na dlani. Už se ani nedivím, že zleva někdo pozoruje mě. Vodník 🙂
Sám, na ostrůvku biotopu, pod dřevěnou stříškou, kouří fajfku a hledí mi přímo do očí. Tak si chvíli povídáme mezi kapkami deště. Říkám si, v jaké je vodník vždycky pohodě. Starý, moudrý a přitom trochu poťouchlý muž. Čím to? Může si kdykoliv skočit dolů, do hlubiny. Tam neřešíš žádné počasí. Žádné bouřky, vichry, vedro. Pod hladinou je klid. A on ví, že si do toho klidu může kdykoliv skočit.
Vzpomenu si, že nemám mluvit jen já, ale nechám mluvit jeho. Ztiším mysl, žádné otázky, čekám, co on. A do mé hlavy vplouvá zlatá rybka, se kterou jsem se setkala při minulém výletu u Oslavky. Jak kdyby mi ji poslal on? Matně si vzpomínám, co jsem si u ní tehdy přála. Od vodníka ale přišla otázka – proč sis u té rybky nepřála sílu pro svou kamarádku, za kterou jsi tam tehdy přijela, a která zrovna ten den prožívala jeden z nejtěžších dnů v životě? Jaktože jsem lovila ve své mysli a srdci něco pro sebe, když ona to tehdy potřebovala mnohem víc? V tu chvíli mi začal docházet jiný náhled – hodně se teď soustředím na sebe. Jenom na sebe. Jenže já nejsem ve středu všeho dění, postav si tam druhé lidi. Ne já jsem důležitá, ale ostatní. Změna úhlu pohledu.
Pocítila jsem závan štěstí, když ostatní budou šťastní. Srdce promluvilo, slza stekla…
Díky, vodníku!
Mraky plné deště najednou přede mnou na hladině vytvořily obraz hlavy nějakého bájného ptáka – připomínal mi fénixe, který v pokoře pokládá hlavu k zemi. Obraz se za chvíli rozplynul a já koukla pohledem o 2 metry vlevo od vodníka. A tam, na dřevěném kůlu trčícím z vody, seděl malý ptáček. Nic zvláštního. Jen že jsem si nevšimla, že by přiletěl. Takže tam byl celou dobu. Pršelo na něj a tak nikam neletěl. Líbil se mi ten takřka zenový výjev – ostrůvek na vodě, na něm vodník, který má po své pravici svého společníka.
Nikam jsem nespěchala, i když přestávalo pršet a tak pozoruju ptáčka. Přitahoval mě. “V lehkosti pozoruj” mi tehdy vzkázala řeka a tak jejího doporučení následuju.
Poslední kapky dopadají na ptáčkovo mokré tělíčko a on se začíná otřepávat. Tím pádem si ho můžu lépe prohlédnout. V ptácích se vůbec nevyznám, ale tohle začíná být jasné i mně. Oranžovohnědé bříško, nezvykle protáhlý a tenký zobák, v nepoměru k jeho malému tělíčku. Otáčí se a já to vidím – sytě modré peří a když roztáhl křídla, objevil se výrazný světle modrý pruh na zádech. Ledňáček říční!
Celý život si ho přeju potkat. Tak teď. A ukáže mi všechno, co umí, v plné kráse. Nízký a rychlý let těsně nad hladinou, rychlé potopení pro rybku, odlet na kůl. Průlety kolem biotopu a světle modrý pruh, když plně roztáhne křídla. Všude ho vidím. A plně pozoruju. Jak loví, jak si kontroluje hnízdo v břehu pod větvemi, jak zpívá, jak se suší na dřevěných kůlech. Pozoruju ho asi půl hodiny a tenhle přírodní zázrak mám jen pro sebe. Nerušíme se. Fascinuje mě. Je jedinečný, originální, nádherný. Jeho schopnost potápět se pod vodu mě zaujme. Je jako fénix – jen jeho živlem není oheň, ale voda. Noří se do ní a vychází z ní očištěný.
“Po hlavě se vrhá do tajemných hlubin, aby se posléze vynořil jako symbol vzkříšení, obrody a obnovy života, jako pramen čisté, živé vody, navíc s úlovkem v podobě ryby, někdy dokonce prý zlaté” 🙂 čtu si pak večer o životě ledňáčků.
Mraky odchází a vysvitne slunce. Cítím, že chci z hloubi duše poděkovat za tento zázrak, dávám si ruce před oči a nořím se do barev, které slunce i přes mé prsty uvnitř vytváří. Pak ruce klesají samovolně dolů, ale barvy zůstávají. Obrovský příval oranžovožluté, která se po chvíli projasní do světlounce zelenkavé. Do té se úplně ponořím, je všude kolem mě, ve mně. Úplně se zhmotňuje. A z toho přívalu světla jako by něco nabývalo tvar a chtělo to do mých rukou. Automaticky dávám ruce před sebe, otvírám dlaně a intenzivně cítím, že ta hmota světla, fluidní a neurčitého tvaru, mi přechází do rukou. Na chvíli zahlédnu něco jako smaragd, obrys podobný nějakému typu diamantu, ale brzy se v tom tekutém světle rozplyne.
Tak to “něco” mám teď v rukou. A co teď s tím? Ven, nebo dovnitř?
Tady už nic neřídím, nechávám, ať si tělo řekne. Po chvíli mi ruce jdou intenzivně směrem k srdci, které v tom drahokamovém světle celé vykoupu. Až pak dává smysl z toho nabrat a tak lehce fouknout před sebe. Dát. Ostatním. V lehkosti.
“Vzhledem ke svému výraznému zářivému zbarvení dostal ledňáček i své druhé jméno, a to je LÉTAJÍCÍ DRAHOKAM” čtu si večer na chalupě.
Jakože cože???
A tato jeho poslední charakteristika mi celý můj prožitek zabalí do dárkového balení:
“Pro svou schopnost střemhlavého lovu a vynikající orientace v přírodě představuje ledňáček symboliku nalezení správné cesty v souladu s vlastní intuicí”.
Zdroj fotek: geovera.cz, rybarskyrozcestnik.cz
Místo je zde: https://mapy.com/s/gefehovule