Dnešní toulání bude asi provázet radost. Dokonce sedm radostí. Kráčím po sedmiradostné poutní cestě Panny Marie v okolí Vranova. Miluju cesty s duchovními doteky. A tady jich je. 

Na Nekonečnu, s výhledem na poutní kostel ve Vranově, usedám do krátké meditace, za mnou jedno ze zastavení cesty, na kterém je osoba obklopena dvěma anděly. Vím, že pro mě je to anděl změny (ten se mi vyjevil na kartě při józe a nesl s sebou silnou energii) a anděl lásky (ten přišel také formou karty, na den lásky, 9.6., kdy se na obloze spojila Venuše a Jupiter). Který bude ten třetí? Skoro bych si tipla, že anděl radosti, uvidíme. 

A jak už to u vědomých cest bývá, znamení, která potkám na začátku, se mi nějak ztělesní, zhmotní v zážitku, který na takové cestě potkám. Dnes tedy žádní šneci (jasně, část cesty jdu meditací v chůzi 🙂 a žádná mrtvá zvířata. Těch bylo dost minule. 

Koutkem oka zahlédnu vysokou, osamocenou borovici na louce. Koukám na ni a říkám jí, jak je krásná a konečně mi dojde, který strom je ten se mnou nejvíce ladící. Vždycky jsem měla ráda borovice, jejich vůni, to, že rostou na písku a na slunném místě, většinou u moře. Źe mají mezi sebou prostor. Dnes se mé pátrání po tom mém stromě konečně uzavřelo. Díky!

Moc jsem toho dnes nesnědla a tak toho využívám – vstupuju do posvátného prostoru a tak půst dodržím. Chvilku mě to zmáhá, ale po chvíli už to ani nevnímám. Přicházím k místu, které mě opravdu přitahuje, je u něj krásná brána. Od ní, jakoby mé nohy šly úplně samy. Ve velké lehkosti, přitahovány ke skalám, které volaly – tak pojď už, čekám tu na tebe. 

Přede mnou skalní schody. Je jich 12. Využívám toho a napadne mě, že si na každém z nich položím tu stejnou otázku: Kdo jsi? Vždy je zajímavé pozorovat, co z člověka na tuto prostou a přitom tak složitou otázku, vypadne. Na posledním schodu už není třeba přídavných ani podstatných jmen. JSEM. 

Procházím kolem prozářené hladké skály, na kterou se musím na chvíli přilepit. Pokračuju až na vrchol (ano, koukám po hadech, tohle mi asi ještě hodně dlouho zůstane) a usedám na krásný placatý kámen, s rozhledem do kraje. 

Přilétá motýl. Sedne si kousek ode mě, ve stejném směru. Zamává křídly až je po chvíli celé otevře a tak jakoby se celý pokloní. Tak tu spolu meditujeme. Dnešním Jiným tedy bude motýl. Myslela jsem si, že za chvíli odletí. Ale on zůstává. Jen se vždy trochu proletí, stále blíž ke mně a meditujeme spolu. Koukám na něj, dlouze, předvádí svá nádherná křídla, v tom pohybu pokory. Zavřu oči a vidím, jak narůstají motýlí křídla mně, jak s nimi letím tu a tam mezi lidi a pouhou touto přítomností způsobuji úžas v očích lidí, jsou vidět krásné bohaté znaky na křídlech, které se tam za roky mé cesty vytvořily. Mám radost, že můžu přinášet pestrost, úžas a to vše jen tak, v lehkosti. 

Pak mi dojde, že takhle krásný ten reálný motýl zpočátku nebyl. Byla to housenka, pak kukla. Kokon…A teď – přináší takovou nádheru všude kde prolétne. 

Dva dny nato, ve vlaku do Rychleb, čtu zase Soulcraft. Ani už se nedivím, že mě zrovna čeká kapitola “Co ví motýl”… Plotkin píše: “Období putování není ani snadné, ani bezbolestné. Prověřuje, co jste zač, z čeho jste složeni. Odkrývá vám vás samotné až na samé jádro. Druhý kokon vede k rozpadnutí téměř všeho, co víte o sobě a o světě. Motýl tomu samozřejmě rozumí.”

Není také náhodou, že řecké slovo pro motýla (Psyché) znamená duše…

---