Kaňony Chvojnice a Oslavky
Trasa okruhu: Senorady – Senoradský mlýn – kaňonem řeky Chvojnice – Pod Borovinou – zřícenina hradu Levnov – Senoradský mlýn – Senorady
Délka: 8 – 9 km, podle toho, kolik odboček uděláte 🙂
Výškový profil: ↗ 163 m, ↘ 184 m
Náročnost trasy: Až na úsek ze zříceniny hradu Levnov k Senoradskému mlýnu, kde vede cesta necesta mezi skalami, je potřeba pár balvanů vylézt či slézt, se jedná o nenáročnou trasu. Právě ten skalnatý úsek je ale velice dobrodružný s krásnými výhledy.
Setkání se strážcem a králem
První opravdu jarní toulání. Slunce mě v jinak deštivém týdnu vytáhlo ven, vezla jsem děti do školy do Líšně a to přímo vybízelo k toulání tím směrem. Za Líšní je Ochoz u Brna a to je jedna z bran do Moravského krasu. Těšila jsem se na louky a slunko, ale značka mě zavedla do údolí Říčky, kde jsem byla naposledy někdy se skautem. Pořád potkávám šneky. Desítky. Všude. O hodinu později pochopím, co mi sdělují …
Připadám si jako ve filmu “Nekonečný příběh”. Čtu knihu Soulcraft od Billa Plotkina, kapitolu “Volání k dobrodružství” a kapitolu “Rozmluvy přes hranice druhů”. To, co jsem četla minulý den v knize, se mi reálně na cestě děje. A naopak. To, co při svém toulání zažiju, najdu druhý den popsané v knize. Realita se mísí s fantazií, občas nerozeznávám, co jsem četla a co zažila. Vše je propojené.
Už na cestě od auta k Oslavce si všímám symbolů či signálů. Potkávám jedno mrtvé zvíře za druhým. Smrt. Ta mě dnes bude provázet? Hmm, tak to bude asi výživné toulání, ale zatím tomu nepřikládám velký důraz.
Plotkin popisuje, jak vstupovat do posvátného prostoru. Abychom si zvědomili, že opravdu někam vstupujeme. Hledám tedy bránu, přes kterou se v přírodě vždycky přenesu do tak trochu jiného světa. Kde víc vidím, vnímám, kde mluví srdce a rozum ztrácí moc.
Brána.
Vždycky tam je.
Velká kláda přes cestu. Větve ve tvaru oblouku nad hlavou. Dva stromy, vyrůstající z jednoho místa, tvořící tvar V. Zvou.
Zastavím se tam, sděluji sobě i místu, že tu jsem a přicházím. Vysílám přání, aby mi bylo ukázáno, co mám uvidět, zažít. Lesní jahody v mé ruce pokládám na různá místa kolem brány, z úcty k prostoru.
V prostoru za branou nemluvím s lidmi, nejím … a je to velice přirozené.
Povídání s jinými
Kráčím trampskou osadou a i když nechci zůstávat příliš u lidských obydlí, zlákají mě dva kameny vedoucí k řece Oslavce. Můžu si na ně sednout a pozorovat řeku, rákosy, život kolem. Ta místa vždycky zavolají sama. Jen nechat ten tichý hlásek zesílit a následovat ho.
Aah, tak dnešní Jiný bude řeka. Proč bych si s ní nepovykládala. Představím se, i když cítím, že se dobře známe. Vyslovím to, s čím sem jdu. Jsem NA CESTĚ. Nechci nic plánovat, chci POZOROVAT. Jako teď, řeku, která plyne a u které sedím. Voda se mi zdá na první pohled kalná, špinavá. Hledím dál a pod vodou se něco zaleskne. Bříška rybek. Spokojeně si plavou, loví, hrajou. U břehu se honí dvě přenádherné mořsky tmavomodré vážky. Chci je vyfotit, ale tuším dopředu, že zázrak nevyfotíš. Když se zjeví duch, nejde zachytit foťákem. Vážky mi přináší LEHKOST.
A řeka mi říká: “V lehkosti pozoruj”.
Staří předkové
Na cestách potkáme mnoho křižovatek. Držet se plánu nebo si cestu zkrátit? Chvíli stojím u Senoradského mlýna, nechám na sebe působit obě varianty a zvítězí ta plánovaná. Volá a láká. Jak dobře jsem udělala se dozvím o pár hodin později, když na stejné místo scházím po drsných skalách, které bylo lepší slézat, než se po nich drápat nahoru.
U řeky Chvojnice potkávám majestátné stáří. Pevnost. Odolnost. S nitrem odhaleným na dřeň. Jde z něj laskavý chlad. Památná lípa. 200 – 300 let stará. Vím, že tady se něco děje. Něco se dalo do pohybu. Je jak velká značka u cesty. Koukám do jejího nitra. Ač vypadá zdálky hrozivě, není se čeho bát.
Několikrát překročím řeku. Náhle – mýtina. Z počátku laskavá. Totem. Osada. Ohniště, chatky, hrob jednoho z trampů.
A pak ho zahlédnu. A pořádně se leknu. Je to člověk, nebo socha? Vypadá jako… kat. Kat? Tady? Mám asi halucinace. Postava svalnatého muže, přes hlavu červenou kápi, v obou rukách svírá dlouhý meč, kterým se dotýká země. Tuším, že je ze dřeva, ale vůbec bych se nedivila, kdyby se pohnul. Je zcela reálný. Na chvíli mě obejme strach. Po chvíli, kdy se nemůžu pohnout z místa a stojím v jeho pohledu jak přikovaná do země, začnu tušit, že tohle je můj strážce brány. Do spodního světa.
“Až přijdeš ke strážci brány, budeš tázán. Pustí tě? Nepustí?” Koukám se mu na dálku do místa, kde tuším oči. Jsou překryté červenou kápí. Rozkročím mírně nohy, pevně do země. Kořeny. Vím, kde jsem a co tu dělám.
Vím, že musím dál, mé odhodlání je pevné a vím, že po té cestě nechci nikomu ublížit. Počáteční strach z kata se po chvíli překlopí k něčemu podobnému bratrství. Požádám ho, aby byl mým průvodcem. Aby jako znalec dolního světa mě jím uměl provést, kdyby mi bylo nejhůř. Cítím, že se na něj můžu spolehnout. Po chvíli této bezeslovné rozpravy mezi námi, mě pouští blíž k sobě. Cítím stažené hrdlo, koncentraci, vše je uvnitř. Nerozpínám se – smršťuju se.
Za chvíli stojím přímo před ním. Vidím odhodlanost, pevnost v jeho stisku meče, sílu jeho paží. On, bez očí, vnímám jen vnitřní zrak. Vím, že tu je a bude. Uzavírám partnerství a zvu ho jako průvodce na mé cestě. Výdech.
Později mi dochází, že kat je nástrojem smrti. Bez nástrojů se často nepohneme z místa. Bez smrti není znovuzrození. Jestli se chci posunout, něco bude muset nevyhnutelně zemřít. A proto potkávám kata. Nádech. Výdech.
Nikdo netvrdil, že sestup k duši bude lehký.
Skalní král
Plná dojmu z kata a jeho významu stoupám postupně ke zřícenině hradu Levnov. Ten je sotva patrný na vysokém skalním ostrohu nad Oslavkou. Postupně je mi líp, jak vystupuju ze sevřeného údolí řeky ke skalám. Nakonec se v klidu a v pohodě těším na ty plánované výhledy.
Dělám poslední krok na úplný vrcholek skály, kde kdysi hrad stával. Kouknu ke středu vrcholku, slunce pálí a uvidím … obrovského světle zeleného hada. Je strašně dlouhý. Určitě dva metry. Nikdy jsem ve volné přírodě u nás takhle velkého a tlustého hada neviděla. Pomalým pohybem ve tvaru písmene “s” se posunuje kolem mě pod keř. Já zůstávám ohromeně stát. Jsem na úplném vrcholku nad propastí, had mi právě odřízl ústupovou cestu, není kam utéct a kde se schovat. Ale já kupodivu ani tu potřebu nemám. Vím, že to dobře dopadne. Je fascinující. Jen dlouze zírám. Do jeho očí lemovaných bílým zbarvením kůže. Až za chvíli mi dojde, že jsem se zároveň vyděsila a zároveň jsem od něj nemohla odtrhnout oči. Jeho ladnost, pomalost, jednolitost. Pravý hadí král na nejvyšším vrcholku v okolí. Vstoupila jsem do jeho království. Pozoruju ho. Dlouho mu hledím do očí.
Za chvíli se odplazí přes cestu, kterou jsem přišla. Na ní, ozářené sluncem, je postupně vidět, že právě spořádal něco většího k obědu. Výjev jak z Malého prince.
S respektem k jeho říši se jen rozhlédnu z vrcholku, poděkuju, nechám se ovívat větrem nad propastí, která se rozprostírá pode mnou. Cloume se mnou opožděný strach, a také představa toho, co mě ještě má na této cestě vycvičit, připravit.
K hadovi si postupně hledám typ vztahu. Respekt. Odvaha, že jsem v klidu zvládla setkání s ním.
Had je symbolem transformace.
Svléká kůži.
Svlékám kůži.
Je to viditelný bod mého procesu.
S mnoha myšlenkami v hlavě sestupuju složitou kamenitou a skalnatou cestou k Oslavce. Každé zašustění v suché trávě mě vyleká. Naštěstí jsou to jen ještěrky. Vyprovází mě.
Nikdo netvrdil, že sestup (k duši) bude lehký.
Reference na můj “Nekonečný příběh” – doma druhý den odpočívám. Tohle na jeden den stačilo. A čtu kapitolu Posel: “V mytologii bezpočtu kultur bývá volání signalizováno objevením se nějakého posla: žáby, hada, draka nebo jiného zvířete. Posel bývá často temný, podivný a strach nahánějící, ale současně neodolatelně fascinující. Takové fantastické bytosti jsou způsobem, jímž mytologie zachycuje záhadu a sílu volání k dobrodružství.”