Kapradinový král
Délka: 11 km
Výškový profil: ↗ 210 m, ↘ 210 m
Náročnost trasy: Pohodová cesta, jen sestup od Pacherova kříže (č. 8) mezi skalami je lehce strmější, ale po chvíli naváže velká cesta dolů ke Kaprálovu mlýnu.
První opravdu jarní toulání. Slunce mě v jinak deštivém týdnu vytáhlo ven, vezla jsem děti do školy do Líšně a to přímo vybízelo k toulání tím směrem. Za Líšní je Ochoz u Brna a to je jedna z bran do Moravského krasu. Těšila jsem se na louky a slunko, ale značka mě zavedla do údolí Říčky, kde jsem byla naposledy někdy se skautem. Pořád potkávám šneky. Desítky. Všude. O hodinu později pochopím, co mi sdělují …
Z prosluněné louky tedy sestupuji dolů, do temnějšího lesa. Připomíná mi to sestup k sobě. Na povrchu pohodička, uvnitř je potřeba to prozkoumat. A prosvítit 🙂.
Analogicky a neplánovaně tak moje první toulání začíná v pravěku. V dávné historii, kdy to všechno vzniklo, kdy si tady lidi museli vystačit s málem, a přitom dokázali znázornit nádheru tehdejší přírody tak, jak to mnozí z nás ani po 15 000 letech nedokáží.
Pekárna mě se svým majestátním vstupním portálem nepouští dovnitř. Úplně cítím tu pomyslnou linii vchodu, za kterou nejdu. Respektuju to, hrabání v sobě bylo poslední dobou dost, otočím se a vidím kolem sebe tu nádheru. Balvany porostlé mechem, ze kterých po včerejším dešti okapává voda. Ptačí orchestr mi zpívá na cestu. Vidím pravěká společenství, jak tu tehdy žili, vařili si v jeskyni, lovili bizony, soby a medvědy. Cítím tu dlouhou rodovou linii, odkud jsme přišli a jaké životní zkušenosti v našich žilách vlastně kolují.
Kousek od Pekárny je další poklad Moravského krasu – Ochozská jeskyně. Výjev jak z Tolkiena.
Není proč honit původně naplánované kilometry, tady je tolik zajímavé a staré přírody, že chci odbočovat, zastavovat se, obdivovat. A to chce čas.
A tak i když červená značka kolem Mokerské plošiny vede rovně, na jednom stromě zahlédnu starou, kovovou šipku, pod větvemi, ukazující někam do lesa. Po chvíli si všimu i cedulky, která zve k odbočce a prý že poutník nebude litovat kroků navíc, které učiní. Vůbec nevím, kam jdu, ale ta šipka je tak přesvědčivá!
Asi po 500 m se objevuju na takové náhorní plošince a přede mnou, na jejím konci – obrovský dřevěný kříž. Pacherův kříž. Je majestátní, stejně jako celé tohle místo. S lavičkou a ohništěm pro ty, kteří umí odbočit z naplánované trasy:-)
Chci okamžitě vědět, jak se tady vzal, k čí poctě tu stojí a skoro sahám po mobilu, když po levé straně objevím velkou a krásně zpracovanou tabuli s historií a fotkami pana Arnošta Pachera, místního hajného a následně správce velkostatku, který se pečlivě staral o místní lesy a přírodu. Tento kříž nechal postavit z vděčnosti za to, že mohl v tomto kraji naplnit své představy o lesích plné zvěře, najít si zde ženu a znovu se zde shledat se svým ztraceným synem.
Uvědomuji si, že my v dnešní době bereme úspěch a to co máme často jako samozřejmost. Najdeme si čas, vztyčit pomyslné kříže a projevit vděčnost komukoliv, kdo nám na našich cestách pomohl?
Jsem nesmírně šťastná, že jsem mohla dojít k tomuto místu vděčnosti a mou duši oblažila i informace, že občané Mokerska právě obnovují tento letitý kříž a brzy zde bude vztyčen.
Sestupuji skalami dolů na cestu ke Kaprálově mlýnu a zjišťuji, že místo, abych si zašla, jsem si cestu touto odbočkou zkrátila 🙂
Zhruba u tohoto místa plného starých vykotlaných stromů, ve kterých se evidentně schovává E.T., u různě pokroucených větví, vody, která tu vyvěrá a po chvílí se ve vápencovém podloží ztrácí, potkávám Kapradinového krále. Trůní si tam přímo u jednoho z pramenů, kolem krku má talisman a prostě je. Je mi jasné, že tomu tady šéfuje. Pokloním se, pozdravím, děkuju mu, že mě tu nechá se toulat.
Napadá mě, že můj způsob přináležení k světu se děje přes MÍSTA. Napojuju se na duši míst, jak řekl David, a skrz sebe jejich příběh ukazuju druhým…